Persona. Ciało Bożeny

Narozeniny divadla oslavíme hrou o různých odstínech odpuštění, o tom, jak se postavit vlastní historii a hledat pro sebe možnost změny a naděje. Jedná se o představení s klíčem (nápověda již v názvu). Vychází z reálií města, ve kterém vzniklo, a přesto je univerzální. Na jevišti svět plný imaginace, překvapení a černého humoru, kterým je dvojice Piaskowski/Sulima, silně a originálně poznamenávající svou přítomnost v polském divadelním životě, proslulá.

Do malého divadla přijíždí Krystian, režisér známý v Polsku i ve světě. Má zde uvést své autorské dílo Persona. Tělo Bożeny. Spolu s ním do divadla přijíždí známá Herečka, vysoce ceněná v Polsku i v zahraničí. Má hrát roli Bożeny K., uklízečky v divadle. Režisérova inscenace má být o radikálním odpuštění, kterému se učí nejen inscenační tým a účinkující, ale i divadlo a dokonce město jako takové. Jenže kdo má komu co odpouštět?
Je jasné, o které město a jeho divadlo jde: je to Sosnowiec. Hra se zabývá stereotypy o tomto městě a z nich vyplývajícími komplexy. Má město se silnou identitou a nelehkou, ale zajímavou historií, o níž se ostatní dozvídají z vtipů a memů nebo v souvislosti s tragickými či šokujícími událostmi, jako je infanticida nebo orgie na faře, komu co odpouštět?
Název odkazuje na představení Persona. Marilyn a Persona. Tělo Simony – představení Krystiana Lupy ve varšavském Dramatickém divadle. Je to jasný signál, že tématem je divadlo – umělecká tvorba s odstupem od názorových center, vnitřní mechanismy vyloučení a násilí, povaha uměleckých hierarchií.
Ironický pohled Piaskowského a Sulimy směřuje také k polské politice, včetně jejích hlavních protagonistů: Tuska a Kaczyńského.
Recenzenti představení shodně upozorňují na roli Mirosławy Żak v roli Bożeny („je mimořádná – vtipná, lyrická, dravá. A to téměř současně“). Umělkyně, která bývala jednou z nejvýznamnějších hereček v inscenacích dvojice Strzępka-Demirski ve Wałbrzychu, nyní působí v Sosnowci. „Nejen svým skvělým výkonem ve hrách Piaskowského a Sulimy tak dokazuje, že kariéru, umělecký rozvoj a uspokojivou práci na významných inscenacích lze najít i v tzv. provinčních divadlech“ – poznamenává Jakub Papuczys v časopise ,,Didaskalia”.

Dvojité jubileum divadla v Cieszyně
Janusz Legoń

Od konce 19. století se v Cieszyně diskutovalo o stavbě moderního divadla. Působivé divadelní budovy byly v té době postaveny v Bielsku (1890) a Ostravě (1894). V té době bylo pro město znakem prestiže mít vlastní divadlo, tak proč by na tom měl být Cieszyn hůře?

Nový impuls k těmto snahám přinesla iniciativa městského radního Franze Barthy – založení spolku Teschner Theaterbauverein, k němuž došlo 26. dubna 1902. Do spolku vstoupilo 250 osob. Německý název spolku nebyl náhodný – v Těšínském Slezsku rostla kulturní rivalita mezi Němci a Poláky. Symbolické v tomto ohledu bylo otevření Polského domu (později Národního domu) na těšínském náměstí 20. ledna 1901, jehož divadelní sál sloužil k prezentaci polských amatérských a hostujících profesionálních představení.
S cílem získat finanční prostředky na stavbu zaslal Teschner Theaterbauverein občanům Cieszyna dopis s žádostí o podporu. V obchodech a pohostinských zařízeních byly mimo jiné zřízeny schránky na dary. V prvním roce se vybralo až 100 000 korun, ale trvalo pět následujících let, než se tato částka zdvojnásobila. Byla to sotva polovina potřebných prostředků, ale bylo rozhodnuto začít pracovat. Dne 6. července 1909 byl na tehdejším Kasárenském náměstí slavnostně proveden první symbolický výkop. Divadlo navrhla a postavila vídeňská firma Fellner und Helmer, známá po celé Evropě, za spolupráce těšínského podnikatele Eugena Fuldy.

Dne 24. září 1910 se konalo slavnostní otevření budovy. Slavnostně byla uvedena premiéra hry Franze Grillparzera Wellen des Meeres und der Liebe (Vlny moře a lásky) v režii Oskara Gärtnera, který se stal ředitelem stálého německého divadla, jež tak zahájilo svou činnost. Při slavnostním otevření bylo zdůrazněno, že nová budova má sloužit německému umění.

Když se Cieszyn po první světové válce stal součástí Polska, divadlo provozoval Německý divadelní spolek, transformovaný ze Stavebního spolku, který byl vzhledem ke snížení městské dotace nucen sdílet jeviště s Polským divadelním spolkem v Cieszyně, díky čemuž se na těšínské scéně objevila polská představení. První polské představení bylo uvedeno 14. prosince 1920. Byla to hra Aleksandra Fredry Zemsta (Pomsta) v podání Divadla Juliusze Słowackého v Krakově.
Během druhé světové války byl Cieszyn začleněn do Třetí říše. Znárodněné divadlo působilo pod dohledem ministerstva propagandy v čele s Josephem Goebbelsem. V této době byla v letech 1940–1941 provedena první generální rekonstrukce budovy (včetně instalace otáčivého jeviště a železné opony).
V roce 1945, kdy ještě nebyla známa hranice mezi Polskem a Československem, vznikla iniciativa založit v Cieszyně stálé polské divadlo, které by působilo v budově na Divadelním náměstí. Tohoto úkolu se ujal Stanisław Kwaskowski, varšavský herec a režisér, účastník Varšavského povstání.
Dne 18. října 1945 režíroval premiéru komedie Pan Jowialski od Aleksandra Fredry. Nápis na plakátu hrdě hlásal: „Polské divadlo v Cieszyně”. Nově vzniklá instituce se však jmenovala Teatr Polski Cieszyn-Bielsko, protože její druhou scénou měla být budova divadla v nedalekém Bielsku, kde dříve sídlilo také německé divadlo, které v meziválečných letech poskytlo svou scénu pro polská představení. Premiérou hry Jowialski, opakovanou 25. října, se začala psát historie profesionálního polského divadla v tomto městě.

Když byla definitivně stanovena státní hranice na řece Olze, Kwaskowski přesunul sídlo do Bielska a obě města si vyměnila místa v názvu. Důvodem těchto přesunů byl také nedostatek bytů pro herce v Cieszyně. Kwaskowského nástupce ve funkci ředitele Aleksander Gąssowski rozvinul přeshraniční divadelní spolupráci. Mimo jiné spolupracoval s aktivisty Polského kulturně-osvětového svazu a vedením divadla v Českém Těšíně na vytvoření Polské scény, která zahájila svou činnost 14. října 1951 premiérou hry Wczoraj i przedwczoraj (Včera a předevčírem) Aleksandra Maliszewského v režii Władysława Delonga, studenta pražské AMU.
V letech 1961–1977 bylo divadlo v Cieszyně převedeno pod správu města. V té době se jednalo o čistě impresariátní instituci, která hostila nejen představení činoherních divadel (např. ze Sosnowce), koncerty nebo estrádní programy, ale také Slezskou operu z Bytomi a Slezskou operetu z Gliwic, jejichž představení byla velmi oblíbená. Bylo to také místo působení místních uměleckých komunit. V tomto ohledu byla mimořádnou událostí premiéra lidové opery Jana Sztwiertni Szałaśnica (1967), připravená silami těšínské hudební školy a Souboru písní a tanců země těšínské. V roce 1976 se stalo událostí jednorázové uvedení muzikálu Janosik, czyli na Szkle malowane v podání Polské scény z Českého Těšína.
V letech 1977–1979 proběhla další (rozsáhlejší než předchozí v roce 1964) rekonstrukce budovy, která byla opět začleněna do struktury státního divadla působícího v Bielsku-Białé. Oficiální začátek této éry byl zahájen 5. listopadu 1979 premiérou adaptace hry Adama Mickiewicze Pan Tadeusz (režie Wojciech Jesionka). Divadlo se opět stalo především místem pro uvádění vlastních představení, impresariátní aktivity ustoupily do pozadí. V roce 1990 se zapojilo do organizace našeho festivalu (tehdy pod názvem Na hranici).
Reforma organizace divadel v Polsku přivedla v roce 1993 Divadlo A. Mickiewicze zpět pod křídla města Cieszyna, aby spojilo impresariátní model práce se službou městu, jeho obyvatelům a místním kulturním tvůrcům. Pod vedením Andrzeje Łyżbického uvádělo kromě každodenní impresariánské práce hostující představení organizovaná formou „dnů“ (takto se prezentovaly mj. divadlo Witkacy v Zakopaném, divadlo Kwadrat, divadlo Polonia), provádělo divadelní výchovu dětí a mládeže, podporovalo společenský kulturní ruch (vystoupení Souboru písní a tanců země těšínské, každoroční Betlém a pašijové hry ochotnického divadelního souboru farnosti svaté Alžběty, vystoupení žáků hudební školy atd.) Konají se zde mezinárodní a národní divadelní festivaly (Na hranici / Bez hranic), filmové festivaly (Wakacyjne Kadry, Era Nowe Horyzonty, Kino na hranici) a hudební festivaly (Viva il Canto).
Nástupkyně Andrzeje Łyżbického, Katarzyna Dendys­‑­­Kosecka, obohacuje v posledních třech letech činnost divadla o nové nápady. Patří k nim prestižní koncertní cyklus Klasika na Olši a vůbec první koprodukce s divadlem v Českém Těšíně, dvojjazyčná inscenace Romea a Julie (režie Konrad Dworakowski), za kterou obě instituce získaly Zlatou masku – divadelní cenu Slezského vojvodství. A zároveň hledá peníze na novou rekonstrukci…